„Míšo, vstávej! Jsou Vánoce! Moc by mě zajímalo, co mi Ježíšek přinese.“ Vzbudí mě dětský hlásek mé pětileté sestřičky Amálky. Vždycky jsem si přál sourozence, a když se narodila Amálka, byl jsem hrozně šťastný. Získal jsem sestřičku, kterou budu ochraňovat a pomáhat jí.
„No tak, Míšo, dělej, nechci přijet k babičce pozdě.“
„Už vstávám, ty jeden prcku,“ posadím se a kouknu na budík vedle mě. Osm ráno? Proč tak brzy? Každé Vánoce jezdíme za prarodiči a vlastně celou rodinou, ale vždycky jsme vyjížděli až okolo desíti, abychom tam na oběd byli. Celá rodina žije v malé vesnici nedaleko Českých Budějovic, zatímco my bydlíme v Praze.
Do pokoje nakoukne máma a zatváří se omluvně. „Promiň, chtěla jsem jí zadržet, jenže trvala na tom, že tě vzbudí sama.“ „To nevadí, stejně si ještě musím sbalit.“ Amálka mi hupsne do postele a uvelebí se vedle mě. Popadne nějakou pohádkovou knížku, kterou tady včera zapomněla a koukne na mě svým psím pohledem. „Že mi ještě přečteš pohádku?“ nedokážu jí říct ne a tak knížku otevřu a dám se do čtení její nejoblíbenější – Sněhurky.
Rychle dočtu, knížku zaklapnu a Amálce jí vrátím. Přece jen jsem ještě v pyžamu. Popadnu hromádku oblečení a zavřu se v koupelně. Obleču si obyčejné džíny a černé triko, hřebenem pročísnu vlasy a zamířím zpátky do pokoje. Vytáhnu Amálku z postele a postavím jí na zem. Společně dojdeme do kuchyně, kde máma dělá palačinky. Táta už sedí za stolem a čte si noviny. Jakmile se palačinky objeví na stole, všichni tři se na ně vrhneme. Bez palačinek by naše rodina nepřežila.
Po snídani si do pokoje dojdu pro tašku a naházím do ní nějaké oblečení, z nočního stolku popadnu foťák a rozeběhnu se k autu. Fotografování je moje velká vášeň. Nefotím lidi, ale přírodu a prý mi to jde skvěle. Dokonce budu mít příští měsíc výstavu. Do jižních Čech se taky těším hlavně kvůli přírodě. Protože je tenhle foťák úplně nový, opatrně ho položím na sedadlo a tašku ledabyle hodím do kufru. Potom vlezu do auta a položím si ho na klín. Byl hodně drahý a byl bych nerad, kdyby se rozbil. Za chvilku přihopsá i Amálka. Za ní jde táta ověšený taškami a u dveří vidím i mámu, která právě zamyká.
Máma dojde k autu a začne tátovi pomáhat nacpat všechno do kufru. Musím uznat, že je toho vážně hodně a navíc tam jsou všechny ty dárky.
Konečně se jim to podaří a táta může nastartovat motor. Já si foťák sundám z klína a pověsím ho na krk, aby mi po cestě nespadl. Zavřu oči a opřu si hlavu o okýnko.
Nevím, kdy jsem usnul, ale probudí mě mámin vyděšený křik. Stihnu se podívat dopředu akorát včas, abych spatřil světla náklaďáku neskutečně blízko předního okna.
…
Vyhrabu se z příkopu a zkontroluju, jestli jsem celý. Po bližším prozkoumání zjistím, že vypadám stejně jako ráno. Pak mě konečně napadne podívat se na silnici a ten pohled mi vyrazí dech. Auto leží na zádech dobrých dvacet metrů ode mě a je úplně rozdrcené. Popojdu k němu blíž a všimnu si, že okna jsou vysklená a vlastně půlka auta je pryč.
Kousek od auta leží zády ke mně máma. Rozeběhnu se k ní. Určitě jenom spí, přesvědčuju se v duchu. Já jsem v pořádku, tak ona musí být taky. Nechci s ní hýbat, a tak ji raději obejdu a podívám se na ní. V obličeji je celá modrá a oči má vytřeštěné. Pod ní se pomalu rozlévá kaluž krve. Panebože. Tohle musí být sen. Dělá se mi špatně z toho pohledu, ale přesto nedokážu odvrátit zrak. Vím, že je mrtvá. Cítím to. Rozeběhnu se od ní pryč a běžím, dokud před sebou nespatřím tátu. Oči má zavřené a vypadá, jako kdyby spal. Přesto cítím, že umřel taky.
Amálka! Nemůžu přece během jednoho dne ztratit všechny, na kom mi záleží! Rozeběhnu se zpátky k autu, ale něco upoutá mou pozornost. Na kraji silnice leží něco jako foťák. Dojdu k tomu blíž a opravdu, je to foťák. Můj, přesně ten, co mám na krku. Odtrhnu od něj pohled a podívám se, jestli v příkopu není ještě něco jiného. To, co tam spatřím, mi vyrazí dech. Ležím tam já. Ne, leží tam moje tělo. Mám podivně zkroucenou nohu a z veliké rány na břiše mi vytéká krev. Z hlavy taky. Roztřesou se mi kolena a já spadnu na zem. Dívám se na sebe a mojí hlavě to konečně začne docházet. Kamion. Nehoda. Máma. Táta. Oba mrtví. Moje tělo a moje duše, které se od sebe oddělili. Složím hlavu do dlaní a rozpláču se.
Nevím, jak dlouho tam sedím, ale najednou hrobové ticho proříznou sirény přibližující se záchranky. Musí být blízko, ten zvuk se nedá vydržet. No, je ještě blíž než jsem si myslel. Vynoří se ze zatáčky a přibrzdí před naším autem. Okamžitě se rozrazí dveře a sanitáři s doktory začnou zmateně pobýhat kolem. Postupně přijedou další dvě sanity a tři policejní auta.
„Ta holčička žije!“ vykřikne najednou nějaký doktor a já rychle zvednu hlavu. Spatřím Amálku na nosítkách a zděsím se. Je celá od krve a musí mít dýchací přístroj. Doktoři kolem ní zmateně pobíhají a něco vykřikují.
„Támhle je ten kluk!“ ukáže na mě sanitář a rozeběhne se ke mně. Ne, rozeběhne se k mému tělu. Za ním klusají další tři doktoři s prázdnými nosítky. Opatrně měpoloží na nosítka a jeden doktor začne lamentovat. „Takovej mladej kluk a takhle zřízenej.“ Hmm a myslíš, že já si toho nevšiml? A ještě jsem k tomu přišel o rodiče.
Donesou mě k sanitě a naloží dovnitř. Druhá s Amálkou vevnitř už vyjela a tahle právě startuje. Rychle naskočím dovnitř, tady už nechci zůstat ani minutu. Sanita zapne houkačku a rozjíždí se k nějaké nemocnici. O mé tělo se mezitím starají čtyři doktoři. Nekoukám na sebe, ale radši sleduju, kam jedeme. Zdá se, že míříme zpět do Prahy. Odevzdaně zavřu oči a v hlavě se mi vynoří znovu ten obraz. Mrtví rodiče. Jediní lidé, kteří mě milovali v dobrém i zlém jsou navždy pryč. Už nikdy neuvidím mámin láskyplný úsměv a nikdy si s tátou nezahraju fotbal. Nechci být v tomhle světě bez nich. Chci pryč, tam, kde jsou oni. Nechci bojovat dál…
„Ztrácíme ho!“ vykřikne jeden doktor, ale já nechám oči zavřené. Že by vážně bylo tak jednoduché odejít? Zavřít oči a myslet na konec? Jestli jo, tak udělám všechno pro to, aby to zabralo. Jenže pak si vzpomenu na Amálku. Doktoři přece říkali, že žije a jestli odejdu i já, zůstane naprosto sama. Jedině kvůli ní otevřu oči a spatřím, jak mi doktoři dávají elektrické šoky. „Je zpátky,“ říká jeden z nich a utírá si zpocené čelo, „ale bylo to o fous.“
Sanita zastaví před nemocnicí a doktoři i se mnou na nosítkách zamíří co nejrychleji dovnitř. Okamžitě mě vezou na sál, ale já za nimi nejdu. Místo toho zamířím na druhý sál, kde leží Amálka.
Když už jí operují tři hodiny a vypadá to, že bude v pořádku, tak si oddechnu a odejdu pryč. Kráčím chodbou, abych se podíval na sebe, když v tom zaslechnu dědův smutný hlas, „kde jsou moje vnoučata?“ ptá se nějaké sestry. Babička vedle něj stojí a jen pláče.
„Oba dva jsou na sále a vypadá to, že budou v pořádku, ale jejich rodiče jsou, bohužel, mrtví. Upřímnou soustrast,“ řekne jim sestra a zavede je do čekárny, kde můžou počkat až operace skončí. Já se vrátím k Amálčině sálu zrovna když operace končí. Hned se mi malinko uleví, alespoň Amálka bude žít.
„Ztrácíme jí! Co se to u všech svatých děje?“ zakřičí jeden doktor a já jen vyděšeně sleduji obrázek před sebou. Doktoři jí okamžitě začnou dávat elektrické šoky, aby jí oživili, ale nedaří se jim to. Já je jen sleduju, protože nemám sílu dělat cokoli jiného. Dneska se toho stalo tolik… Najednou doktoři přestanou a jeden zamíří ven do čekárny k babičce a dědovi. „Bohužel, dělali jsme, co šlo, ale vaše vnučka před chvílí zemřela,“ řekne jim. Babička se rozvzlyká naplno a i dědovi se nahrnou slzy do očí. Vždycky razil heslo, že správní chlapi nebrečí, ale tohle ho vážně zasáhlo. Mě taky. Už nemám, proč bych tu zůstával, celá rodina mi zemřela během jednoho rána. Odešli všichni, které jsem miloval…
Ne, jeden zůstal. Právě stojí u sestry a skoro na ní křičí. „Kde je můj přítel?“
Komentík
(A.D., 21. 2. 2013 18:29)