Alex
„Alexi, musíš se sebou něco udělat. Jestli to takhle bude pokračovat, končíš.“ Sedím na gauči a poslouchám šéfovo kecy. Dřív jsem byl roztomilá malá popová hvězdička, jenže to bylo před pěti lety. Jaký bych jinak měl v patnácti být. Jenže asi před rokem mně omrzelo hrát si na hodnýho chlapečka a začal jsem pořádat hlučný večírky, pil jsem a nějaký oplétačky s policisty by se taky našly. A šéf se samozřejmě naštval.
„Musíme něco vymyslet, než přijdeš o zbytek fanoušků, co ti zbyl. Možná by to chtělo nějakou soutěž. Třeba aby s tebou výherkyně strávila den nebo leště líp, týden.“ V duchu zavyju. Tohle je ještě horší než jsem si myslel. Budu muset bavit nějakou slepici, která mě ani nezajímá. Jenže na koncerty chodí jenom hloupý husičky, co si myslí, že se se mnou vyspí a šéf by mě opravdu zabil, kdyby zjistil, že jsem gay. Proto jenom vyhrknu: „týden ani náhodou!“ šéf se radostně usměje. „Dobře, tak já jdu vyhlásit soutěž,“ a s těmihle slovy mě opustí.
Honza
Zrovna brouzdám po stránkách mého oblíbeného zpěváka Alexe Hastingse, když tam spatřím nový článek. Píší tam, že se koná soutěž o možnost strávit den s Alexem. Radostí skáču málem do stropu. Obdivuju ho už asi čtyři roky a asi před rokem jsem si začal připouštět, že jsem se do něj zamiloval.
Pravidla jsou jednoduchá, stačí se přihlásit a počítač náhodně vybere 5 lidí. Ti se příští týden dostaví před Alexův dům a ten si jednoho vybere. Vím, že i kdybych byl mezi těmi pěti neměl bych žádnou šanci, protože nikde nepsali, že je Alex na kluky, ale i tak by se mi splnil sen a já se s ním alespoň potkal. Jestli se přihlásím, měl bych se hned dozvědět, jestli jsem vyhrál a tak neváhám ani chvilku a do příslušných kolonek naťukám své jméno, příjmení a věk. Odešlu to a chvilku se nic neděje, ale potom se na monitoru objeví červený rámeček s blahopřáním. Panebože! Já vyhrál!
Hned po potvrzení účasti se mi objeví všechny informace. Příští týden v osm ráno mám být připravený před Alexovým domem. Jestli si mě vybere, tak s ním budu až do osmi večer. Mám štěstí, že Alexova vila je hned v sousedním městě, protože máma by mě jinak nepustila. Bohužel je mi sedmnáct a tak jí ještě rok budu muset poslouchat. Hned za ní zajdu a všechno jí řeknu.
Ví, že jsem na kluky a vůbec jí to nevadí. „Moc ti to Honzo, přeju, ale je dost veliká šance, že si tě Alex nevybere a nechci, abys pak byl smutný,“ řekne mi jenom. Tohle vím celou dobu a jsem s tím smířený a protože už bude půlnoc, dám jí pusu na dobrou noc a jdu spát. Už aby byl příští týden…
Alex
„Alexi, nezapomeň, že jednu holku si budeš muset vybrat a opovaž se udělat jakoukoli scénu,“ domlouvá mi šéf na poslední chvíli. Já na něj jako obvykle protočím oči, ale neříkám nic. Za pět minut bude osm a já si budu muset někoho vybrat. Vím, že tam na mě bude čekat pět zmalovaných panenek Barbie, takhle vypadají všechny moje fanynky, a proto mě překvapí, když tam jsou čtyři holky a jeden kluk.
„Co tady dělá ten kluk?“ zeptám se šéfa. „Nevím, prostě vyhrál a ty se opovaž mu říct něco ošklivého,“ odpoví mi šéf a já se pomalu usměju. Tohle bude ještě zajímavý…
:)
(Frux, 18. 2. 2013 22:04)